Bolest
17. května 2018 v 21:56
|
Pocity
Nevím, prostě už nevidim žádnej smysl. V ničem. Proč chodit do školy, s kamarádama, ven.. Je to pořád to samé dokola. Ráno vstanu a snažím se přežít ten den. I přesto jak moc to všechno bolí, snažím se bojovat s tím vším, ale prostě.. tímhle tempem, mám dojem, že mi brzo dojdou síly. Já nikdy nebyla jako ostatní, nikdy jsem se přes něco nedokázala prostě jen tak "přenýst".
Strašně mě to ubíjí, to všechno..
Proč mi ty lidi pořád ubližujou?..
Jak může někdo, kdo se nazývá mým kamarádem/kou, mi jen tak vrazit kudlu do zad a ještě pak udělat toho špatnýho ze mě?
Tak moc to bolí.. už nemám skoro nikoho, na koho se obrátit.. všichni mě poslední dobou jen ubližují, ale můžu si za to sama. Asi jsem vážně špatnej člověk a měla bych se nad sebou zamyslet, tak jak oni říkají..
Čím víc lidí mi ubližuje, tím víc důvodů mám se na to vykašlat. Prostě to vzdát. Úplně. Jen.. mě už tohle nebaví, nemám na tohle dost síly. Nevím proč tu vlastně ještě jsem, nemám tu asi co dělat.
Každej den to stejný..
Nemůžu skoro spát.. často se třesu a špatně se mi dýchá.. brečím téměř pořád..
Nechce se mi už ani vstávat z tý postele.. nevidím důvod proč..
Nedivím se nikomu, že se se mnou nechce bavit, taky se nemám ráda..
Dělám spustu věcí kterými se v podstatě ničím jak zevnitř tak zvenčí..
Nedokážu poslední dobou myslet na nic jiného, než na to, jak moc to chci končit.. a moje hlasy v hlavě mě v tom jen podporují..
Když tohle někomu řeknu, říkají, že sebevražda není řešení.. a že je to blbost.. a co je teda řešení? Je z toho vůbec nějaká cesta ven?.. Jediný, kdy vypnu je když piju.. ale jakmile přestanu pít, spadne to na mě snad ještě víc..
Přijdu si jak v nějakým kruhu..chodím v něm pořád dokola a nevede z něj žádná cesta ven..

17.5.2018
Zas a znova
1. května 2018 v 20:53
|
Pocity
Zase to přišlo. Zase další rána. Já vim, že to k životu patří, ale když ti jeden z tvejch nejbližších lidí vrazí kudlu do zad.. tak to kurva bolí. Není to poprvý, ani naposled.
Přijde mi trochu zvláštní, že je to skoro vždycky ten, od kterýho bych to čekala nejmíň. Už dřív jsem nechtěla nikoho nazývat "nejlepší" kamarádkou (natož kamarádem). Protože nic takovýho prostě neexistuje. Vždycky ti podkopnou nohy, když jsi na tom nejhůř.. a proč vlastně?
(Je to jako v tý písničce "Friends can break your heart too")
Nechápu, proč těm lidem vlastně zkouším pořád věřit. Nechápu, když to vlastně udělal skoro každej, proč se vůbec ještě snažím.. a pořád přemýšlím, že když mi to vlastně udělalo už tolik lidí.. tak musí být chyba ve mě, ne? Nebo proč by to jinak udělalo už tolik lidí? Asi jsem prostě špatnej člověk. Nikdy jsem nebyla asi pro nikoho "dost dobrá. Jen ubližuju lidem kolem sebe.. Já nechci, ale vypadá to, že to tak je..
Vždycky když mi někdo řekl "neublížím ti, nejsem jako oni" tak to udělal a vlastně možná proto to tak moc bolí. A proto nesnáším, když mi tuhle větu někdo řekne. Tomu už nevěřim.
Už vlastně nemám skoro nikoho.. Teda jo, pár lidí jo a díky bohu musím říct, že i těch pár lidí se mi snaží pomoct... Ale o to víc se bojím, že přijdu i o ně. Strašně moc. Co když je přestanu bavit? Ty moje stavy a nálady a řeknou mi právě jako ona, že si všechno vymýšlím a prostě mě opustí jako ostatní? Já se vždycky snažím pomoct i ostatním, s jejich problémama a poradit jim, protože pocit toho, že aspoň k něčemu jsem možná užitečná a to že se díky mě někdo cejtí aspoň trochu líp.. tak to je asi to jediný, co mě ještě trochu těší.
Snažím se tak moc vždycky pomoct všem, ale sama sobě nepomáhám. Asi protože mi je to jedno. Co se mnou bude nebo něco..
a proč mám pořád pocit, že by beze mě bylo všem líp?
Nechci už ani chodit ven. Proč taky? Všichni ty lidi tam venku.. nevím, jako kdyby na mě každý zíral.. Nedokážu bejt mezi hodně lidma. Vždycky se mi sevře žaludek, začnu se třást, srdce mi bije o sto šest a je mi špatně.. nechci tam chodit.. ne jen kvůli tomu, prostě se mi tam ani nechce.. nechce se mi už prostě nic. Mám pocit, jako kdyby prostě už nic nemělo smysl. Ani to vstát z tý postele. Z ničeho nemám už skoro radost.. Jen se maximálně "utápim" sama doma "ve flašce".
Proč nedokážu jeden den přejít bez toho, aniž bych vždycky když přijdu domů, padla na zem s brekem a bolestí na hrudi? Nedokážu nemyslet na ten fakt, že kdybych se na všechno vykašlala, bylo by mi líp a vlastně všem by bylo.
Přijdu si jen jako "problém". Jako někdo fakt špatnej, kdo nezvládne tenhle svět. Nikdy jsem nebyla silná a ani nikdy nebudu. Já vím, každej dělá chyby, ale to já si spíš přijdu jako ta "chyba" sama o sobě.

1.5.2018
Proč?
12. dubna 2018 v 0:02
|
Pocity
Už nevim jak dál. Kam jít, komu se svěřit. Když to vlastně nikoho pořádně nezajímá. Když je někdo fyzicky postiženej, všichni na něj berou ohledy, ale když je někdo psychicky v hajzlu, neberou to vážně. Tim nechci říct aby mě někdo litoval o to se neprosim. Protože ta psychika není vidět, tak se chovají, jako kdyby to vůbec neexistovalo. Ale ono to tam je, v tý hlavě, víš? To jak se cejtim, to co mi pořád probíhá v hlavě.. Ty hlasy co slyším.. Proč vlastně? Proč to nemůže prostě skončit?
Ani se nechápu, proč tu vlastně pořád jsem. Přeju si, aby tohle všechno byla jen noční můra, ze který se jednou vzbudím. Ale není, pořád to tu je a pořád slyším ty hlasy co mi říkají, ať si ublížím, že jsem bezcenná. A teď to nemyslím metaforicky, nebo tak něco. Já je fakt slyším. Každej den, mi našeptávájí hrozný věci. Je těžký to ignorovat, když to máš v hlavě, nemůžeš to zastavit. Nemůžeš je jen tak sám od sebe umlčet.
A jak jim nevěřit, když každej komu jsem kdy věřila, mi zabodl nůž do zad? Nikdo mě nikdy nepřijmul, takovou jaká jsem, vždycky by na mě něco chtěli měnit.
"Chovej se jinak"
"Nebuď pořád tak pesimistická a smutná"
"Nebuď pořád tak pesimistická a smutná"
"Přestaň si stěžovat"
"Dělej se sebou něco"
Nikdy jsem jim nevyhověla. Nikdy jsem se nezměnila, jen kvůli někomu. Ano celkově.. změnila jsem se... Ano, změnila jsem přístup. Vlastně úplně ke všemu. Hlavně k lidem. A ten přístup mi už nikdo nesebere.
Proč jsou vlastně lidi takový? Proč si navzájem lžeme, podvádíme se, a ubližujeme?
Tenhle svět je tak zkurvenej jenom díky lidem. Sám o sobě špatný nikdy nebyl.
Cejtim se jak kdybych byla na nějakym mostu a všechny ty hlasy v mý hlavě mi říkaj "tak už skoč, ne?"
Jediný co mě dokáže na chvíli uklidnit je snad jen ten chlast. Sice to ty hlasy a myšlenky neumlčí, ale aspoň na chvíli to tolik nevnímám, jenže za jakou cenu? Když chlast dojde, je mi snad ještě hůř. Je to pořád to stejný dokola. Mám pocit jako kdybych byla v nějakym "kruhu" ze kterýho nejde utýct, ať už se snažíš jak moc chceš a jakýmkoliv způsobem.
Čím dál tím víc, mi spoustu věcí začíná bejt u prdele. Nedokážu nikomu už věřit. Nedokážu zastavit ty myšlenky a to, že je tu jen jedna cesta ven.
Nedokážu si pomoct, ale kdybych byla pryč.. nebylo by všem líp? Už nikdo by nemusel poslouchat to, jak na píču mi je. Už by si nikdo nemyslel, že si tohle všechno vymýšlím, jen proto, abych získala jejich pozornost. Už bych prostě nikou nebyla na obtíž, nikdo by mě nemusel řešit. Ale hlavně.. by mi už nikdo nemohl ublížít.
Mám pocit. žeuž spíš žiju pro ostatní, než pro sebe. Že jsem si nic neudělala, jen abych tím nikomu neublížila. Ale pořád je tu ta samá otázka..
Ublížila bych tím vážně někomu? Záleží vůbec někomu na tom?

12.4.2018
Znáš to?
7. dubna 2018 v 23:32
|
Pocity
Ten pocit, když už ti nic nedává smysl. Nic tě nebaví, nic tě nenaplňuje. Nic tě nedělá šťastným. Každej den koukáš na ty lidi a jejich úsměvy plný radosti. A říkáš si, jaký to asi je, být šťastnej? Jaký to je, se ráno vzbudit s úsměvem na tváři? Místo toho, se budíš se slzama v očích..
Bolí to. Tak zkurveně moc to bolí.
Už necítíš skoro nic, kromě tý bolesti. A i když se každej den snažíš tvářit, že ti nic není, že jsi v pohodě.. víš že to tak není, moc dobře víš, že tě to uvnitř zabíjí.
Cítíš se tak moc sám, i přesto, že víš, že máš přátele.. máš kamarády.. ale jsi sám. Protože to nikdo pořádně nechápe. Nikdo nerozumí tvým pocitům. Proč se vlastně tak cítíš. A i když se snaží ti někdy nějak pomoct, ty víš, že to stejně nikdy nepomůže.
Ta bolest je tu pořád. Je tu už tak dlouho.. už nezmizí.
Oni ti řeknou "čas zahojí všechny rány"... trochu bych to poopravila "časem si na tu bolest zvykneš"
Každej den sedíš na tý studený zemi, nemůžše spát, brečíš bolestí, že nemůžeš chvílema skoro ani dýchat. A nikdo ani pořádně netuší, že se takhle cítíš.
Ráno se budit, je každej den těžší a těžší a říkáš si "kurva, zase do tý hnusný reality"
Proč za tebou nikdo nepřijde, neobejme tě, a neřekne "jsem tu s tebou" nebo aspoň to blbý "mám tě rád"?
Místo toho tě odsuzují, říkají jak se lituješ a podobný věci. A přitom ty ses chtěl jen někomu svěřit. Nechtěl jsi, aby tě litovali, ale jen to, aby tě vyslechli. Ale vždycky jsi za toho špatného, protože si pořád jen "stěžuješ". Ale když se jim nesvěřuješ, je to taky špatně. Všechno co děláš, je špatně.
Snažíš se pomáhát ostatním, vyslechnout je, jejich starosti, problémy a pomáhat jim s nimi. Protože to je snad to jediný, co dokážeš. Staráš se o ostatní víc, než o sebe a víš, že je to špatně, ale je ti to jedno, protože sám sobě stejně nepomůžeš.
A tak se každý den ptáš..
Kdy tě už konečně někdo pochopí? Kdy tě někdo bude mít rád i přesto, jaký jsi a nebudou se tvářit, že je to jen nějaká porucha a že je s tebou něco prostě špatně? Kdy?...

7.4.2018
Sebepožkozování
3. dubna 2018 v 21:57
|
Začátek
Nepamatuju si datum, kdy přesně to začalo, vím jen že to bylo někde na přelomu 14-15 roku.
(Je to pouze jedna z věcí, kterou to všechno začalo)
Začala jsem se sebepožkozovat.. V tý době to byl takovej dá se říct "trend". Jo, vím že to zní šíleně, ale v tu dobu to dělalo strašně moc lidí, převážně holek. Jenže rozdíl byl v tom, že já to nedávala najevo. Já nechtěla být součástí nějakýho "trendu". Nedělala jsem to pro pozornost, jako ostatní. Z počátku jsem to nechápala, proč to ty lidi dělají.. Ale pak mě to čím dál tím víc lákalo zkusit.. Protože jsem se na hodně anonymních stránkách dočetla, jak jim to pomáhá. A že pak nemyslí na problémy, že pak nejsou aspoň na tu chvíli v depresi.
Udělala jsem to poprvý. Nevím jak moc jsem se pořezala nebo tak, vím jen že mě to strašně bolelo a pálilo.. Ale v tu chvíli.. na těch pár minut.. jak jsem se soustředila na tu fyzickou bolest.. ta psychická.. jako by tam nebyla..aspoň na tu chviličku.. A proto jsem to udělala znova a znova.. Začala jsem do toho dost pít a kouřit.
Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Vždyť když by někomu tohle řekla holka, který je teprv 15.. kdo by jí pochopil?..
Ale to ještě nebylo tak zlé. Z počátku jsem na tom nebyla přímo závislá.. pak jsem s tím přestala.. ale asi o půl roku později, začala znova.
Jenže to bylo horší. O dost. Udělala jsem to po tý době a.. pak jsem to začala dělat každý den.. Už ne jen na rukou, hlavně pak na nohou, protože na rukách nebylo tak snadný to schovat. V tý době už to pár lidí vědělo. Pamatuju si, že se to zvrtlo tak moc, že jsem to chtěla jít udělat, tak kamarádka veděla, co jdu udělat. (V tý době jsem byla na intru.) Chytla mě a já ji začala prosit říkala jsem "prosím, nech mě to udělat, je to naposled, slibuju."
Byla jsem tím úplně posedlá, tak moc, že když jsem byla dlouho bez toho, začala jsem brečet a.. třást se.. hodně.. Přišla jsem si jak feťák bez drogy. Věděla jsem, že jsem nad tím ztratila kontrolu. Lidi m začali kontrolovat, ruce, nohy.. musela jsem jim to ukazovat každej den. Ale samozřejmě jim to nevyčítám, právě naopak. Teď vím, že to se mnou mysleli dobře.
Postupem času jsem to překonala, díky tomu, že jsem to zaprvé slíbila v té době mýmu nejbližšímu člověku a za druhé jsem si uvědomila, že trvale se tím nic nevyřeší. Možná na chvíli, ale když ta bolest zmizí, jsi stejně v hajzlu, jako předtím a zústanou ti jen jizvy.
Ještě teď je mám.. jak na nohou, tak na rukou.. Ale s "hrdostí" můžu říct že je to přes rok, co jsem se nepořezala. Naposledy to bylo právě v ten den, kdy jsem se pokusila o.....
Jenže jak se to začíná všechno horšit, začínám se čím dál tím víc bát, že to vezmu do ruky znova. Už hodněkrát jsem to od té doby držela v ruce a strašně bych to chtěla zase udělat znovu.. Jediný vlastně co mi v tom brání, je to, že často chodím k doktorům, takže by se na to rychle přišlo.
Co když to udělám znova? Co když do toho zase spadnu? Co když se pořežu jednou tak moc, že už ta krev nepůjde zastavit?

3.4.2018
2. den na JIP
31. března 2018 v 10:06
|
"Poslední" den
3.1.2017
Skoro celou noc jsem nespala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak se mám cítit.. Smutně? Mám litovat toho, co jsem udělala? Měla jsem. Věděla jsem, že by to tak mělo být. Ale nikdy to tak nebylo.
Poslali mě nejdřív k psychologovi, ze začátku bylo hodně težký, o tom začít mluvit. Ale taky že jsem samozřejmě neřekla pravdu. Kdybych řekla proč, stejně by to nepochopili, nebo mi to neuvěřili. Už tak na mě koukali všichni jak na blázna. Mám dojem, že se mě dokonce ptali, jestli neberu nějaký drogy. Kdo by taky uvěřil 16-ti letý holce, že jo? Kdo by ji bral vážně?
Rodiče o mě říkali, jak to nechápou a že jsem nikdy nebyla nijak smutná, že si nikdy ničeho nevšimli. Pořád a neustále z toho obviňovali sebe. Brali to jako selhání. Ale oni na tom nemají nejmenší podíl.
Rodiče mě nikdy nevychovávali špatně. Nebyla jsem nikdy bitá, nebo nějak "terorizovaná". Akorát.. ve mě nikdy nic neviděli.. žádný potenciál, talent.. prostě nic. Viděli jenom to, jak se ve škole učím. Hlavně jaký mám známky a podle toho většinou posuzovali, jaká jsem. (Táta mi ale jednou řekl něco, co mě zlomilo ještě víc. O tom ale už jindy.)
Potom jsme šli k psychiatričce.
Tam jsem jenom shrnula to, že nemůžu spát, že jsem často smutná. Samozřejmě, že se se mnou skoro vůbeec nebavila. Dala mi vyplnit nějaký dotazník, předepsala mi prášky na spaní a antidepresiva. To bylo tak nějak všechno.
Kdybych začala vyprávět, o svých každodeních depresích.. o tom jak mě to všechno ubíjí, přemáhá, o tom, jak mi DOOPRAVDY je.. nikdo by mě nebral vážně.. věděla jsem to už jen z výrazů na jejich tvářích. Byl to výraz nepochopení.
A ten tam měl úplně každý. Řekněte, jak máte mluvit o svých pocitech, když na vás koukají, jako kdyby vás chtěli zavřít do blázince?
Nikdo mě nechápal. Moji kamarádi, rodina, blízcí, nikdo. Jenže to já v tu chvíli právě potřebovala. Neměla jsem v tu dobu nikoho, kdo by mi mě objal a řekl mi ať na to nemyslím, že je tu se mnou. Všichni mi za to jen nadávali. Řikali mi, co si to o sobě vůbec myslím, že si vůbec nevážím života. Že jsem tak blbá, že jsem to chtěla udělat a že doufají, že toho pořádně lituju. Vždycky jsem říkala že ano, že to byla hloupost. Vždycky jsem lhala.
Kdyby to tenkrát vyšlo, nejsem tam, kde jsem teď.

31.3.2018
1. den na JIP
30. března 2018 v 21:19
|
"Poslední" den
O tomhle dnu jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila. Vždycky jsem se to snažila nějakým způsobem "shrnout", když jsem to někomu měla vyprávět.
Nikdy jsem vlastně neřekla nikomu pravdu. Všichni si myslí, že to bylo "náhlé" hodně špatné rozhodnutí. Ale tak to nikdy nebylo.
2.1. 2017
Nový rok přišel a já už předem věděla, že nebude o nic lepší než ten předchozí.
Už tak strašně dlouho jsem nad tím přemýšlela. A čím dál tím častěji si říkala: "mám nebo nemám?"
Nemohla jsem celou noc spát, psala jsem si se svým (teď už bývalým) přítelem. V ten den jsme se hrozně pohádali, takovým způsobem, že jsem myslela, že jsem o něj přišla.
(Teď si musíš říkat, že jsem blázen si udělat něco, kvůli klukovi. Ne. Tak to nebylo.)
(Teď si musíš říkat, že jsem blázen si udělat něco, kvůli klukovi. Ne. Tak to nebylo.)
Řekněme že ta hádka bylo akorát právě to poslední, na co jsem čekala. Jen to "přililo benzín do ohně". Ta věc abych si konečně mohla říct, že už je ten správný čas na to, se odhodlat.
V té době to byl asi rok a půl, co jsem byla v depresích. Deprese mě vždycky přemáhali a bylo pořád čím dál tím težší je překonávat. Je to jako .. když se v tobě něco zlomí. Něco se posere a už to nejde nijak napravit. Nejdou vyhnat z hlavy ty špatný myšlenky. Nic tě nebaví, nic tě nedokáže udělat doopravdy šťastnou, ať se snažíš sebevíc. Každý den neustavně pláčeš a vlastně ani nevíš pořádně proč. Je ti tak strašně zle, že jediný co si múžeš přát, je .....
Chodila jsem po pokoji, brečela, křičela, házela s věcmi. Srdce mi bušilo o sto šest, třásla jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Zavolala jsem kamarádce a po půl hodinovém rozhovoru, jsem jí řekla, že už se nemusí bát, že jsem v pohodě. Jenže jsem samorřejmě lhala.
Hned jakmile jsem položila telefon.. Udělala jsem to.
Pořezala jsem se a spolykala jsem prášky. Myslela jsem, že už konečně bude konec.
Ten pocit uvnitř mě.. děsil mě, ale zároveň hrozně uklidňoval.
Přijela jsem do nemocnice. Tam už na mě čekal taťka. Po pár vyšetřeních mě dali na JIP. Každou chvíli za mnou chodili sestřičky a doktoři.
A pořád ty samé otázky.
"Proč?"
"Vždyť si tak mladá hezká holka" (v tu doby mi bylo ještě 16)
"Co tě to napadlo?"
"Ty už tady nechceš být? Mezi náma?"
"Pořezaný ruce? To je ještě v módě?"
Nikdy jsem neodpověděla. Někteří se mnou mluvili jak s malým dítětem nebo psychicky narušeným člověkem. (Což mě nepřekvapuje) . Celé ty 2 dny v nemocnici jsem snad neřekla jediné slovo. Jen jsem pořád koukala do prázdna. Nechtělo se mi jíst, mluvit, pít...(dejchat?) prostě nic..
Když přijela i mamka.. Výraz v její tváři co měla.. nikdy předtím jsem ho neviděla. Byla v šoku, plakala a pořád mi i s tátou opakovali tu stejnou otázku. "Proč?"
Myslela jsem, že tímhle dnem to skončí. Že si uvědomím, že jsem udělala hroznou věc.
Ne. Je to den ode dne mnohem horší.
30.3. 2018.
