close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Březen 2018

2. den na JIP

31. března 2018 v 10:06 "Poslední" den
3.1.2017


Skoro celou noc jsem nespala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak se mám cítit.. Smutně? Mám litovat toho, co jsem udělala? Měla jsem. Věděla jsem, že by to tak mělo být. Ale nikdy to tak nebylo.

Poslali mě nejdřív k psychologovi, ze začátku bylo hodně težký, o tom začít mluvit. Ale taky že jsem samozřejmě neřekla pravdu. Kdybych řekla proč, stejně by to nepochopili, nebo mi to neuvěřili. Už tak na mě koukali všichni jak na blázna. Mám dojem, že se mě dokonce ptali, jestli neberu nějaký drogy. Kdo by taky uvěřil 16-ti letý holce, že jo? Kdo by ji bral vážně?

Rodiče o mě říkali, jak to nechápou a že jsem nikdy nebyla nijak smutná, že si nikdy ničeho nevšimli. Pořád a neustále z toho obviňovali sebe. Brali to jako selhání. Ale oni na tom nemají nejmenší podíl.
Rodiče mě nikdy nevychovávali špatně. Nebyla jsem nikdy bitá, nebo nějak "terorizovaná". Akorát.. ve mě nikdy nic neviděli.. žádný potenciál, talent.. prostě nic. Viděli jenom to, jak se ve škole učím. Hlavně jaký mám známky a podle toho většinou posuzovali, jaká jsem. (Táta mi ale jednou řekl něco, co mě zlomilo ještě víc. O tom ale už jindy.)


Potom jsme šli k psychiatričce.
Tam jsem jenom shrnula to, že nemůžu spát, že jsem často smutná. Samozřejmě, že se se mnou skoro vůbeec nebavila. Dala mi vyplnit nějaký dotazník, předepsala mi prášky na spaní a antidepresiva. To bylo tak nějak všechno.

Kdybych začala vyprávět, o svých každodeních depresích.. o tom jak mě to všechno ubíjí, přemáhá, o tom, jak mi DOOPRAVDY je.. nikdo by mě nebral vážně.. věděla jsem to už jen z výrazů na jejich tvářích. Byl to výraz nepochopení.
A ten tam měl úplně každý. Řekněte, jak máte mluvit o svých pocitech, když na vás koukají, jako kdyby vás chtěli zavřít do blázince?

Nikdo mě nechápal. Moji kamarádi, rodina, blízcí, nikdo. Jenže to já v tu chvíli právě potřebovala. Neměla jsem v tu dobu nikoho, kdo by mi mě objal a řekl mi ať na to nemyslím, že je tu se mnou. Všichni mi za to jen nadávali. Řikali mi, co si to o sobě vůbec myslím, že si vůbec nevážím života. Že jsem tak blbá, že jsem to chtěla udělat a že doufají, že toho pořádně lituju. Vždycky jsem říkala že ano, že to byla hloupost. Vždycky jsem lhala.



Kdyby to tenkrát vyšlo, nejsem tam, kde jsem teď.
31.3.2018

1. den na JIP

30. března 2018 v 21:19 "Poslední" den


O tomhle dnu jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila. Vždycky jsem se to snažila nějakým způsobem "shrnout", když jsem to někomu měla vyprávět.

Nikdy jsem vlastně neřekla nikomu pravdu. Všichni si myslí, že to bylo "náhlé" hodně špatné rozhodnutí. Ale tak to nikdy nebylo.

2.1. 2017
Nový rok přišel a já už předem věděla, že nebude o nic lepší než ten předchozí.
Už tak strašně dlouho jsem nad tím přemýšlela. A čím dál tím častěji si říkala: "mám nebo nemám?"
Nemohla jsem celou noc spát, psala jsem si se svým (teď už bývalým) přítelem. V ten den jsme se hrozně pohádali, takovým způsobem, že jsem myslela, že jsem o něj přišla.
(Teď si musíš říkat, že jsem blázen si udělat něco, kvůli klukovi. Ne. Tak to nebylo.)
Řekněme že ta hádka bylo akorát právě to poslední, na co jsem čekala. Jen to "přililo benzín do ohně". Ta věc abych si konečně mohla říct, že už je ten správný čas na to, se odhodlat.

V té době to byl asi rok a půl, co jsem byla v depresích. Deprese mě vždycky přemáhali a bylo pořád čím dál tím težší je překonávat. Je to jako .. když se v tobě něco zlomí. Něco se posere a už to nejde nijak napravit. Nejdou vyhnat z hlavy ty špatný myšlenky. Nic tě nebaví, nic tě nedokáže udělat doopravdy šťastnou, ať se snažíš sebevíc. Každý den neustavně pláčeš a vlastně ani nevíš pořádně proč. Je ti tak strašně zle, že jediný co si múžeš přát, je .....

Chodila jsem po pokoji, brečela, křičela, házela s věcmi. Srdce mi bušilo o sto šest, třásla jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Zavolala jsem kamarádce a po půl hodinovém rozhovoru, jsem jí řekla, že už se nemusí bát, že jsem v pohodě. Jenže jsem samorřejmě lhala.
Hned jakmile jsem položila telefon.. Udělala jsem to.

Pořezala jsem se a spolykala jsem prášky. Myslela jsem, že už konečně bude konec.
Ten pocit uvnitř mě.. děsil mě, ale zároveň hrozně uklidňoval.

Přijela jsem do nemocnice. Tam už na mě čekal taťka. Po pár vyšetřeních mě dali na JIP. Každou chvíli za mnou chodili sestřičky a doktoři.
A pořád ty samé otázky.
"Proč?"
"Vždyť si tak mladá hezká holka" (v tu doby mi bylo ještě 16)
"Co tě to napadlo?"
"Ty už tady nechceš být? Mezi náma?"
"Pořezaný ruce? To je ještě v módě?"

Nikdy jsem neodpověděla. Někteří se mnou mluvili jak s malým dítětem nebo psychicky narušeným člověkem. (Což mě nepřekvapuje) . Celé ty 2 dny v nemocnici jsem snad neřekla jediné slovo. Jen jsem pořád koukala do prázdna. Nechtělo se mi jíst, mluvit, pít...(dejchat?) prostě nic..

Když přijela i mamka.. Výraz v její tváři co měla.. nikdy předtím jsem ho neviděla. Byla v šoku, plakala a pořád mi i s tátou opakovali tu stejnou otázku. "Proč?"

Myslela jsem, že tímhle dnem to skončí. Že si uvědomím, že jsem udělala hroznou věc.

Ne. Je to den ode dne mnohem horší.

30.3. 2018.