3.1.2017
Skoro celou noc jsem nespala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak se mám cítit.. Smutně? Mám litovat toho, co jsem udělala? Měla jsem. Věděla jsem, že by to tak mělo být. Ale nikdy to tak nebylo.
Poslali mě nejdřív k psychologovi, ze začátku bylo hodně težký, o tom začít mluvit. Ale taky že jsem samozřejmě neřekla pravdu. Kdybych řekla proč, stejně by to nepochopili, nebo mi to neuvěřili. Už tak na mě koukali všichni jak na blázna. Mám dojem, že se mě dokonce ptali, jestli neberu nějaký drogy. Kdo by taky uvěřil 16-ti letý holce, že jo? Kdo by ji bral vážně?
Rodiče o mě říkali, jak to nechápou a že jsem nikdy nebyla nijak smutná, že si nikdy ničeho nevšimli. Pořád a neustále z toho obviňovali sebe. Brali to jako selhání. Ale oni na tom nemají nejmenší podíl.
Rodiče mě nikdy nevychovávali špatně. Nebyla jsem nikdy bitá, nebo nějak "terorizovaná". Akorát.. ve mě nikdy nic neviděli.. žádný potenciál, talent.. prostě nic. Viděli jenom to, jak se ve škole učím. Hlavně jaký mám známky a podle toho většinou posuzovali, jaká jsem. (Táta mi ale jednou řekl něco, co mě zlomilo ještě víc. O tom ale už jindy.)
Potom jsme šli k psychiatričce.
Tam jsem jenom shrnula to, že nemůžu spát, že jsem často smutná. Samozřejmě, že se se mnou skoro vůbeec nebavila. Dala mi vyplnit nějaký dotazník, předepsala mi prášky na spaní a antidepresiva. To bylo tak nějak všechno.
Kdybych začala vyprávět, o svých každodeních depresích.. o tom jak mě to všechno ubíjí, přemáhá, o tom, jak mi DOOPRAVDY je.. nikdo by mě nebral vážně.. věděla jsem to už jen z výrazů na jejich tvářích. Byl to výraz nepochopení.
A ten tam měl úplně každý. Řekněte, jak máte mluvit o svých pocitech, když na vás koukají, jako kdyby vás chtěli zavřít do blázince?
Nikdo mě nechápal. Moji kamarádi, rodina, blízcí, nikdo. Jenže to já v tu chvíli právě potřebovala. Neměla jsem v tu dobu nikoho, kdo by mi mě objal a řekl mi ať na to nemyslím, že je tu se mnou. Všichni mi za to jen nadávali. Řikali mi, co si to o sobě vůbec myslím, že si vůbec nevážím života. Že jsem tak blbá, že jsem to chtěla udělat a že doufají, že toho pořádně lituju. Vždycky jsem říkala že ano, že to byla hloupost. Vždycky jsem lhala.
Kdyby to tenkrát vyšlo, nejsem tam, kde jsem teď.

31.3.2018
