close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2018

Proč?

12. dubna 2018 v 0:02 Pocity
Už nevim jak dál. Kam jít, komu se svěřit. Když to vlastně nikoho pořádně nezajímá. Když je někdo fyzicky postiženej, všichni na něj berou ohledy, ale když je někdo psychicky v hajzlu, neberou to vážně. Tim nechci říct aby mě někdo litoval o to se neprosim. Protože ta psychika není vidět, tak se chovají, jako kdyby to vůbec neexistovalo. Ale ono to tam je, v tý hlavě, víš? To jak se cejtim, to co mi pořád probíhá v hlavě.. Ty hlasy co slyším.. Proč vlastně? Proč to nemůže prostě skončit?

Ani se nechápu, proč tu vlastně pořád jsem. Přeju si, aby tohle všechno byla jen noční můra, ze který se jednou vzbudím. Ale není, pořád to tu je a pořád slyším ty hlasy co mi říkají, ať si ublížím, že jsem bezcenná. A teď to nemyslím metaforicky, nebo tak něco. Já je fakt slyším. Každej den, mi našeptávájí hrozný věci. Je těžký to ignorovat, když to máš v hlavě, nemůžeš to zastavit. Nemůžeš je jen tak sám od sebe umlčet.

A jak jim nevěřit, když každej komu jsem kdy věřila, mi zabodl nůž do zad? Nikdo mě nikdy nepřijmul, takovou jaká jsem, vždycky by na mě něco chtěli měnit.
"Chovej se jinak"
"Nebuď pořád tak pesimistická a smutná"
"Přestaň si stěžovat"
"Dělej se sebou něco"

Nikdy jsem jim nevyhověla. Nikdy jsem se nezměnila, jen kvůli někomu. Ano celkově.. změnila jsem se... Ano, změnila jsem přístup. Vlastně úplně ke všemu. Hlavně k lidem. A ten přístup mi už nikdo nesebere.

Proč jsou vlastně lidi takový? Proč si navzájem lžeme, podvádíme se, a ubližujeme?
Tenhle svět je tak zkurvenej jenom díky lidem. Sám o sobě špatný nikdy nebyl.

Cejtim se jak kdybych byla na nějakym mostu a všechny ty hlasy v mý hlavě mi říkaj "tak už skoč, ne?"

Jediný co mě dokáže na chvíli uklidnit je snad jen ten chlast. Sice to ty hlasy a myšlenky neumlčí, ale aspoň na chvíli to tolik nevnímám, jenže za jakou cenu? Když chlast dojde, je mi snad ještě hůř. Je to pořád to stejný dokola. Mám pocit jako kdybych byla v nějakym "kruhu" ze kterýho nejde utýct, ať už se snažíš jak moc chceš a jakýmkoliv způsobem.

Čím dál tím víc, mi spoustu věcí začíná bejt u prdele. Nedokážu nikomu už věřit. Nedokážu zastavit ty myšlenky a to, že je tu jen jedna cesta ven.

Nedokážu si pomoct, ale kdybych byla pryč.. nebylo by všem líp? Už nikdo by nemusel poslouchat to, jak na píču mi je. Už by si nikdo nemyslel, že si tohle všechno vymýšlím, jen proto, abych získala jejich pozornost. Už bych prostě nikou nebyla na obtíž, nikdo by mě nemusel řešit. Ale hlavně.. by mi už nikdo nemohl ublížít.

Mám pocit. žeuž spíš žiju pro ostatní, než pro sebe. Že jsem si nic neudělala, jen abych tím nikomu neublížila. Ale pořád je tu ta samá otázka..

Ublížila bych tím vážně někomu? Záleží vůbec někomu na tom?



12.4.2018

Znáš to?

7. dubna 2018 v 23:32 Pocity
Ten pocit, když už ti nic nedává smysl. Nic tě nebaví, nic tě nenaplňuje. Nic tě nedělá šťastným. Každej den koukáš na ty lidi a jejich úsměvy plný radosti. A říkáš si, jaký to asi je, být šťastnej? Jaký to je, se ráno vzbudit s úsměvem na tváři? Místo toho, se budíš se slzama v očích..

Bolí to. Tak zkurveně moc to bolí.

Už necítíš skoro nic, kromě tý bolesti. A i když se každej den snažíš tvářit, že ti nic není, že jsi v pohodě.. víš že to tak není, moc dobře víš, že tě to uvnitř zabíjí.

Cítíš se tak moc sám, i přesto, že víš, že máš přátele.. máš kamarády.. ale jsi sám. Protože to nikdo pořádně nechápe. Nikdo nerozumí tvým pocitům. Proč se vlastně tak cítíš. A i když se snaží ti někdy nějak pomoct, ty víš, že to stejně nikdy nepomůže.

Ta bolest je tu pořád. Je tu už tak dlouho.. už nezmizí.

Oni ti řeknou "čas zahojí všechny rány"... trochu bych to poopravila "časem si na tu bolest zvykneš"

Každej den sedíš na tý studený zemi, nemůžše spát, brečíš bolestí, že nemůžeš chvílema skoro ani dýchat. A nikdo ani pořádně netuší, že se takhle cítíš.
Ráno se budit, je každej den těžší a těžší a říkáš si "kurva, zase do tý hnusný reality"

Proč za tebou nikdo nepřijde, neobejme tě, a neřekne "jsem tu s tebou" nebo aspoň to blbý "mám tě rád"?

Místo toho tě odsuzují, říkají jak se lituješ a podobný věci. A přitom ty ses chtěl jen někomu svěřit. Nechtěl jsi, aby tě litovali, ale jen to, aby tě vyslechli. Ale vždycky jsi za toho špatného, protože si pořád jen "stěžuješ". Ale když se jim nesvěřuješ, je to taky špatně. Všechno co děláš, je špatně.

Snažíš se pomáhát ostatním, vyslechnout je, jejich starosti, problémy a pomáhat jim s nimi. Protože to je snad to jediný, co dokážeš. Staráš se o ostatní víc, než o sebe a víš, že je to špatně, ale je ti to jedno, protože sám sobě stejně nepomůžeš.

A tak se každý den ptáš..


Kdy tě už konečně někdo pochopí? Kdy tě někdo bude mít rád i přesto, jaký jsi a nebudou se tvářit, že je to jen nějaká porucha a že je s tebou něco prostě špatně? Kdy?...


7.4.2018

Sebepožkozování

3. dubna 2018 v 21:57 Začátek
Nepamatuju si datum, kdy přesně to začalo, vím jen že to bylo někde na přelomu 14-15 roku.

(Je to pouze jedna z věcí, kterou to všechno začalo)

Začala jsem se sebepožkozovat.. V tý době to byl takovej dá se říct "trend". Jo, vím že to zní šíleně, ale v tu dobu to dělalo strašně moc lidí, převážně holek. Jenže rozdíl byl v tom, že já to nedávala najevo. Já nechtěla být součástí nějakýho "trendu". Nedělala jsem to pro pozornost, jako ostatní. Z počátku jsem to nechápala, proč to ty lidi dělají.. Ale pak mě to čím dál tím víc lákalo zkusit.. Protože jsem se na hodně anonymních stránkách dočetla, jak jim to pomáhá. A že pak nemyslí na problémy, že pak nejsou aspoň na tu chvíli v depresi.

Udělala jsem to poprvý. Nevím jak moc jsem se pořezala nebo tak, vím jen že mě to strašně bolelo a pálilo.. Ale v tu chvíli.. na těch pár minut.. jak jsem se soustředila na tu fyzickou bolest.. ta psychická.. jako by tam nebyla..aspoň na tu chviličku.. A proto jsem to udělala znova a znova.. Začala jsem do toho dost pít a kouřit.

Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Vždyť když by někomu tohle řekla holka, který je teprv 15.. kdo by jí pochopil?..


Ale to ještě nebylo tak zlé. Z počátku jsem na tom nebyla přímo závislá.. pak jsem s tím přestala.. ale asi o půl roku později, začala znova.
Jenže to bylo horší. O dost. Udělala jsem to po tý době a.. pak jsem to začala dělat každý den.. Už ne jen na rukou, hlavně pak na nohou, protože na rukách nebylo tak snadný to schovat. V tý době už to pár lidí vědělo. Pamatuju si, že se to zvrtlo tak moc, že jsem to chtěla jít udělat, tak kamarádka veděla, co jdu udělat. (V tý době jsem byla na intru.) Chytla mě a já ji začala prosit říkala jsem "prosím, nech mě to udělat, je to naposled, slibuju."
Byla jsem tím úplně posedlá, tak moc, že když jsem byla dlouho bez toho, začala jsem brečet a.. třást se.. hodně.. Přišla jsem si jak feťák bez drogy. Věděla jsem, že jsem nad tím ztratila kontrolu. Lidi m začali kontrolovat, ruce, nohy.. musela jsem jim to ukazovat každej den. Ale samozřejmě jim to nevyčítám, právě naopak. Teď vím, že to se mnou mysleli dobře.

Postupem času jsem to překonala, díky tomu, že jsem to zaprvé slíbila v té době mýmu nejbližšímu člověku a za druhé jsem si uvědomila, že trvale se tím nic nevyřeší. Možná na chvíli, ale když ta bolest zmizí, jsi stejně v hajzlu, jako předtím a zústanou ti jen jizvy.

Ještě teď je mám.. jak na nohou, tak na rukou.. Ale s "hrdostí" můžu říct že je to přes rok, co jsem se nepořezala. Naposledy to bylo právě v ten den, kdy jsem se pokusila o.....

Jenže jak se to začíná všechno horšit, začínám se čím dál tím víc bát, že to vezmu do ruky znova. Už hodněkrát jsem to od té doby držela v ruce a strašně bych to chtěla zase udělat znovu.. Jediný vlastně co mi v tom brání, je to, že často chodím k doktorům, takže by se na to rychle přišlo.



Co když to udělám znova? Co když do toho zase spadnu? Co když se pořežu jednou tak moc, že už ta krev nepůjde zastavit?


3.4.2018