Už nevim jak dál. Kam jít, komu se svěřit. Když to vlastně nikoho pořádně nezajímá. Když je někdo fyzicky postiženej, všichni na něj berou ohledy, ale když je někdo psychicky v hajzlu, neberou to vážně. Tim nechci říct aby mě někdo litoval o to se neprosim. Protože ta psychika není vidět, tak se chovají, jako kdyby to vůbec neexistovalo. Ale ono to tam je, v tý hlavě, víš? To jak se cejtim, to co mi pořád probíhá v hlavě.. Ty hlasy co slyším.. Proč vlastně? Proč to nemůže prostě skončit?
Ani se nechápu, proč tu vlastně pořád jsem. Přeju si, aby tohle všechno byla jen noční můra, ze který se jednou vzbudím. Ale není, pořád to tu je a pořád slyším ty hlasy co mi říkají, ať si ublížím, že jsem bezcenná. A teď to nemyslím metaforicky, nebo tak něco. Já je fakt slyším. Každej den, mi našeptávájí hrozný věci. Je těžký to ignorovat, když to máš v hlavě, nemůžeš to zastavit. Nemůžeš je jen tak sám od sebe umlčet.
A jak jim nevěřit, když každej komu jsem kdy věřila, mi zabodl nůž do zad? Nikdo mě nikdy nepřijmul, takovou jaká jsem, vždycky by na mě něco chtěli měnit.
"Chovej se jinak"
"Nebuď pořád tak pesimistická a smutná"
"Nebuď pořád tak pesimistická a smutná"
"Přestaň si stěžovat"
"Dělej se sebou něco"
Nikdy jsem jim nevyhověla. Nikdy jsem se nezměnila, jen kvůli někomu. Ano celkově.. změnila jsem se... Ano, změnila jsem přístup. Vlastně úplně ke všemu. Hlavně k lidem. A ten přístup mi už nikdo nesebere.
Proč jsou vlastně lidi takový? Proč si navzájem lžeme, podvádíme se, a ubližujeme?
Tenhle svět je tak zkurvenej jenom díky lidem. Sám o sobě špatný nikdy nebyl.
Cejtim se jak kdybych byla na nějakym mostu a všechny ty hlasy v mý hlavě mi říkaj "tak už skoč, ne?"
Jediný co mě dokáže na chvíli uklidnit je snad jen ten chlast. Sice to ty hlasy a myšlenky neumlčí, ale aspoň na chvíli to tolik nevnímám, jenže za jakou cenu? Když chlast dojde, je mi snad ještě hůř. Je to pořád to stejný dokola. Mám pocit jako kdybych byla v nějakym "kruhu" ze kterýho nejde utýct, ať už se snažíš jak moc chceš a jakýmkoliv způsobem.
Čím dál tím víc, mi spoustu věcí začíná bejt u prdele. Nedokážu nikomu už věřit. Nedokážu zastavit ty myšlenky a to, že je tu jen jedna cesta ven.
Nedokážu si pomoct, ale kdybych byla pryč.. nebylo by všem líp? Už nikdo by nemusel poslouchat to, jak na píču mi je. Už by si nikdo nemyslel, že si tohle všechno vymýšlím, jen proto, abych získala jejich pozornost. Už bych prostě nikou nebyla na obtíž, nikdo by mě nemusel řešit. Ale hlavně.. by mi už nikdo nemohl ublížít.
Mám pocit. žeuž spíš žiju pro ostatní, než pro sebe. Že jsem si nic neudělala, jen abych tím nikomu neublížila. Ale pořád je tu ta samá otázka..
Ublížila bych tím vážně někomu? Záleží vůbec někomu na tom?

12.4.2018

