close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Květen 2018

Bolest

17. května 2018 v 21:56 Pocity
Nevím, prostě už nevidim žádnej smysl. V ničem. Proč chodit do školy, s kamarádama, ven.. Je to pořád to samé dokola. Ráno vstanu a snažím se přežít ten den. I přesto jak moc to všechno bolí, snažím se bojovat s tím vším, ale prostě.. tímhle tempem, mám dojem, že mi brzo dojdou síly. Já nikdy nebyla jako ostatní, nikdy jsem se přes něco nedokázala prostě jen tak "přenýst".

Strašně mě to ubíjí, to všechno..

Proč mi ty lidi pořád ubližujou?..
Jak může někdo, kdo se nazývá mým kamarádem/kou, mi jen tak vrazit kudlu do zad a ještě pak udělat toho špatnýho ze mě?

Tak moc to bolí.. už nemám skoro nikoho, na koho se obrátit.. všichni mě poslední dobou jen ubližují, ale můžu si za to sama. Asi jsem vážně špatnej člověk a měla bych se nad sebou zamyslet, tak jak oni říkají..

Čím víc lidí mi ubližuje, tím víc důvodů mám se na to vykašlat. Prostě to vzdát. Úplně. Jen.. mě už tohle nebaví, nemám na tohle dost síly. Nevím proč tu vlastně ještě jsem, nemám tu asi co dělat.
Každej den to stejný..
Nemůžu skoro spát.. často se třesu a špatně se mi dýchá.. brečím téměř pořád..
Nechce se mi už ani vstávat z tý postele.. nevidím důvod proč..
Nedivím se nikomu, že se se mnou nechce bavit, taky se nemám ráda..

Dělám spustu věcí kterými se v podstatě ničím jak zevnitř tak zvenčí..
Nedokážu poslední dobou myslet na nic jiného, než na to, jak moc to chci končit.. a moje hlasy v hlavě mě v tom jen podporují..

Když tohle někomu řeknu, říkají, že sebevražda není řešení.. a že je to blbost.. a co je teda řešení? Je z toho vůbec nějaká cesta ven?.. Jediný, kdy vypnu je když piju.. ale jakmile přestanu pít, spadne to na mě snad ještě víc..

Přijdu si jak v nějakým kruhu..chodím v něm pořád dokola a nevede z něj žádná cesta ven..


17.5.2018

Zas a znova

1. května 2018 v 20:53 Pocity
Zase to přišlo. Zase další rána. Já vim, že to k životu patří, ale když ti jeden z tvejch nejbližších lidí vrazí kudlu do zad.. tak to kurva bolí. Není to poprvý, ani naposled.
Přijde mi trochu zvláštní, že je to skoro vždycky ten, od kterýho bych to čekala nejmíň. Už dřív jsem nechtěla nikoho nazývat "nejlepší" kamarádkou (natož kamarádem). Protože nic takovýho prostě neexistuje. Vždycky ti podkopnou nohy, když jsi na tom nejhůř.. a proč vlastně?
(Je to jako v tý písničce "Friends can break your heart too")

Nechápu, proč těm lidem vlastně zkouším pořád věřit. Nechápu, když to vlastně udělal skoro každej, proč se vůbec ještě snažím.. a pořád přemýšlím, že když mi to vlastně udělalo už tolik lidí.. tak musí být chyba ve mě, ne? Nebo proč by to jinak udělalo už tolik lidí? Asi jsem prostě špatnej člověk. Nikdy jsem nebyla asi pro nikoho "dost dobrá. Jen ubližuju lidem kolem sebe.. Já nechci, ale vypadá to, že to tak je..


Vždycky když mi někdo řekl "neublížím ti, nejsem jako oni" tak to udělal a vlastně možná proto to tak moc bolí. A proto nesnáším, když mi tuhle větu někdo řekne. Tomu už nevěřim.
Už vlastně nemám skoro nikoho.. Teda jo, pár lidí jo a díky bohu musím říct, že i těch pár lidí se mi snaží pomoct... Ale o to víc se bojím, že přijdu i o ně. Strašně moc. Co když je přestanu bavit? Ty moje stavy a nálady a řeknou mi právě jako ona, že si všechno vymýšlím a prostě mě opustí jako ostatní? Já se vždycky snažím pomoct i ostatním, s jejich problémama a poradit jim, protože pocit toho, že aspoň k něčemu jsem možná užitečná a to že se díky mě někdo cejtí aspoň trochu líp.. tak to je asi to jediný, co mě ještě trochu těší.

Snažím se tak moc vždycky pomoct všem, ale sama sobě nepomáhám. Asi protože mi je to jedno. Co se mnou bude nebo něco..

a proč mám pořád pocit, že by beze mě bylo všem líp?

Nechci už ani chodit ven. Proč taky? Všichni ty lidi tam venku.. nevím, jako kdyby na mě každý zíral.. Nedokážu bejt mezi hodně lidma. Vždycky se mi sevře žaludek, začnu se třást, srdce mi bije o sto šest a je mi špatně.. nechci tam chodit.. ne jen kvůli tomu, prostě se mi tam ani nechce.. nechce se mi už prostě nic. Mám pocit, jako kdyby prostě už nic nemělo smysl. Ani to vstát z tý postele. Z ničeho nemám už skoro radost.. Jen se maximálně "utápim" sama doma "ve flašce".

Proč nedokážu jeden den přejít bez toho, aniž bych vždycky když přijdu domů, padla na zem s brekem a bolestí na hrudi? Nedokážu nemyslet na ten fakt, že kdybych se na všechno vykašlala, bylo by mi líp a vlastně všem by bylo.
Přijdu si jen jako "problém". Jako někdo fakt špatnej, kdo nezvládne tenhle svět. Nikdy jsem nebyla silná a ani nikdy nebudu. Já vím, každej dělá chyby, ale to já si spíš přijdu jako ta "chyba" sama o sobě.





1.5.2018