Nevím, prostě už nevidim žádnej smysl. V ničem. Proč chodit do školy, s kamarádama, ven.. Je to pořád to samé dokola. Ráno vstanu a snažím se přežít ten den. I přesto jak moc to všechno bolí, snažím se bojovat s tím vším, ale prostě.. tímhle tempem, mám dojem, že mi brzo dojdou síly. Já nikdy nebyla jako ostatní, nikdy jsem se přes něco nedokázala prostě jen tak "přenýst".
Strašně mě to ubíjí, to všechno..
Proč mi ty lidi pořád ubližujou?..
Jak může někdo, kdo se nazývá mým kamarádem/kou, mi jen tak vrazit kudlu do zad a ještě pak udělat toho špatnýho ze mě?
Tak moc to bolí.. už nemám skoro nikoho, na koho se obrátit.. všichni mě poslední dobou jen ubližují, ale můžu si za to sama. Asi jsem vážně špatnej člověk a měla bych se nad sebou zamyslet, tak jak oni říkají..
Čím víc lidí mi ubližuje, tím víc důvodů mám se na to vykašlat. Prostě to vzdát. Úplně. Jen.. mě už tohle nebaví, nemám na tohle dost síly. Nevím proč tu vlastně ještě jsem, nemám tu asi co dělat.
Každej den to stejný..
Nemůžu skoro spát.. často se třesu a špatně se mi dýchá.. brečím téměř pořád..
Nechce se mi už ani vstávat z tý postele.. nevidím důvod proč..
Nedivím se nikomu, že se se mnou nechce bavit, taky se nemám ráda..
Dělám spustu věcí kterými se v podstatě ničím jak zevnitř tak zvenčí..
Nedokážu poslední dobou myslet na nic jiného, než na to, jak moc to chci končit.. a moje hlasy v hlavě mě v tom jen podporují..
Když tohle někomu řeknu, říkají, že sebevražda není řešení.. a že je to blbost.. a co je teda řešení? Je z toho vůbec nějaká cesta ven?.. Jediný, kdy vypnu je když piju.. ale jakmile přestanu pít, spadne to na mě snad ještě víc..
Přijdu si jak v nějakým kruhu..chodím v něm pořád dokola a nevede z něj žádná cesta ven..

17.5.2018
